19. LARCH - MODŘÍN OPADAVÝ

Pocity a povahu člověka typu Larch asi nejlépe vystihuje příběh mladého kytaristy:

"Už jako dítě se zajímal o hudbu, hrál na různé nástroje a pak zůstal u kytary. U nich doma ale nikdo neměl velký smysl pro hudbu, a tak ho rodina, zejména rodiče, v této jeho touze stát se kytaristou nepodpořili. Navíc ve společnosti hudebníci nikdy neměli na růžích ustláno, pokud se z nich samozřejmě nestali mediální hvězdy, takže názor - hudbou se stejně neuživíš - tohoto mladého muže provázel od dětství. On ale vytrvale hrál na kytaru a cvičil. Vystudoval sice úplně jinou školu než hudební ale srdcem ho to pořád táhlo k hudbě. Pracoval v jedné laboratoři jako chemik, protože potřeboval mít nějakou stabilní profesi.

V duši ale snil pořád o kytaře, kapele a koncertech. Ve volných chvílích cvičil a hrál, studoval a zajímal se o všechno co s tímto tématem souviselo. Hrál také v několika amatérských skupinách, pokaždé jen krátce, protože se mu zdálo, že to co hrají, mu nevyhovuje.

Najednou ale dostal nabídku do nové amatérské skupiny už docela zralých mladíků a dobrých muzikantů a jeho vnitřní napětí narůstalo. Vůbec si totiž nevěřil. Nevěřil, že opravdu má na to aby hrál s kapelou, která už několikrát vystupovala ve večerních klubech a jejich členové už společně hrají dva roky a znají se. Vždycky si něco takového přál ale teď když má říci své ano, tápe najednou v nejistotě, potí se mu v ruce, zajíká se a je přesvědčený, že je to moc velký risk, že by se blamoval, protože na to stejně nemá."

Je to jeden z příběhů ve kterém vnitřní nedůvěra ve své schopnosti a pocit méněcennosti někomu brání jít za svým cílem a realizovat své opravdové touhy a sny. Rozpolcenost mezi vnitřní touhou a jejím vnějším naplněním, přesvědčení, že nemůžeme být úspěšní, protože jiní jsou mnohem lepší a úspěch není něco co stojí psáno v našem osudu. Hluboký pocit méně cennosti - všichni byli, jsou a budou vždy lepší. Takto si Larch pro sebe uměle vytváří hranice a omezení. Nepokouší se ani zkoumat své schopnosti a vlohy a i nejmenší myšlenka na to, že by přece jenom mohl být v něčem opravdu výjimečný a dobrý, ztroskotá na vlastním přesvědčením, že nikdy nebude výjimečný v ničem, protože všichni kolem něj jsou mnohokrát lepší.

Rozpor mezi realitou a vlastním přesvědčením je tak velký, že ho nutí setrvávat v permanentní pozici "stejně to nezvládnu, ztrapním se, nic z toho nebude".

Zvláštností tohoto typu je, že jiným úspěch nezávidí - on se jednoduše smíří s tím, že je neschopný a tak tomu bude napořád. A když se přece k něčemu odhodlá a udělá nějaký krok, aby ukázal, co v něm je, vnitřní přesvědčení o neúspěchu mu už předem na neúspěch zadělává. Nehoří v něm žádná jiskra touhy konečně uspět a ukázat svoje kvality.

Larch v negativním stavu se schovává za jakýsi získány vzorec jednání, a brání tak sám sobě udělat za svého života víc nebo se otevřít novým možnostem, ve kterých by na sebe mohly pohlednou z jiného úhlu. Jeho nejistota ohledně úspěchu je tak veliká, že raději nebude nic riskovat, než aby zažil fiasko. Neuvědomuje si při tom, že zdravé riskování a zdravá odvaha jsou klíčem k odhalení vlastních schopností a talentů a k obnovení ztracené sebedůvěry.

Tito lidé na první pohled zaujmou svou neskutečnou skromností. V rozhovoru se projeví vždy jako velmi tolerantní a raději mluví o jiných než o sobě, oceňují úspěchy jiných a obdivují je za to čeho dosáhli. A v tom je právě ten háček - sami sebe odsouvají do pozadí a jen zpovzdálí sledují, co se kolem nich děje, s ukrytým pocitem (který jen tak nedávají najevo), že oni sami by to tak nikdy nezvládli, protože na to zkratka nemají.